C. a k. pěší pluk 98 ve Velké Válce

Psal se 26. červenec 1914. Zpráva o částečné mobilizaci a vyhlášení války Srbsku se českými zeměmi šířila nezadržitelně jako mor. Záložníci z doplňovacího okresu Vysoké Mýto se proto měli do 24 hodin dostavit ke svému pluku. Ve vojenských dokumentech měli tehdy napsáno K.u.k. Infanterie Regiment „von Rummer“ Nr. 98.

Ten den byla příroda jakási zachmuřená. Slunce se střídalo s temnými mraky. Na polích dozrávalo obilí a nic nenasvědčovalo tomu, že by se zažitý koloběh života měl nějak změnit, ne-li zastavit. V tomto duchu ve svém pozdějším deníku popsal onu červencovou neděli Jiří Vopařil z Horního Újezda u Litomyšle. „Smutné bylo podívání na ty uplakané tváře, strachem se chvějící o své nejdražší živitele, otce, manžele a syny, kteří byli voláni vyhláškami ve 24 hodinách nastoupit tu těžkou službu vojenskou. Tak i já s mnoha sousedy a kamarády musel nastoupit to hrozné, pro nás tak těžké loučení.“ zapsal si tehdy jiný záložník, František Huryta z Horek u Litomyšle.

Jedním ze dvou pěších pluků dislokovaných v posádkovém městě Vysokém Mýtě, k němuž se v rámci tohoto odvodního okresu rukovalo, byl i C. a k. pěší pluk 98, konkrétně jeho IV. prapor, neboť II. a III. prapor včetně velitelství pluku se v čase mobilizace nacházel v Josefově, a I. prapor dokonce až v dalekém Perzagnu, dnešní černohorské Prčanji. Vznikl počátkem roku 1883, přičemž základem pro jeho I. prapor byl původně pražský prapor polních myslivců 39. O necelých 6 let později byl umístěn do kasárenského komplexu v dnešní Husově ulici. Vzhledem k širokému odvodnímu okresu, který zasahoval do některých oblastí Sudet, nebyla v čase mobilizace národnostní skladba pluku ryze česká. Uvádí se, že hned 28% tvořili Němci a 4% další národy monarchie. Jak dále uvidíme, nesourodé rozmístění jednotlivých praporů mělo během války za následek, že pluk jako celek spolu nikdy nebojoval, a osudy jeho jednotlivých praporů a rot je proto nutné sledovat podle jednotlivých částí.

Příslušníci pěšího pluku 98 před bývalou vojenskou nemocnicí ve Vysokém Mýtě v listopadu 1911

Proti Rusku a Srbsku
Hned tři prapory odjely dne 7. srpna 1914 pod vedením plukovníka Karla Alschera na ruskou frontu. Jedněmi z prvních branců, kterých se týkala již částečná mobilizace z 26. července, byli i bratři František a Josef Houdkovi z Kosořína u Chocně. Společně narukovali k 10. rotě IV. praporu do blízkého Vysokého Mýta a společně také odjeli na ruskou frontu, kde se s pěším plukem 98 zapojili do bojů u Kraśniku a dále ve směru na Lublin a Chełm. Dne 8. září se pluk účastnil zásadních bojů o Lvov, které však pro rakousko-uherskou armádu skončily fiaskem a znamenaly ústup až k řece San, na dnešní polské území.

4. října se část pěšího pluku 98 v rámci 10. pěší divize ocitla na úseku fronty mezi městy Jarosław a Radymno, kudy vedly komunikace důležité pro zásobování pevnosti Přemyšl. Právě zde u vesnice Ostrów držela pozice i 10. rota s bratry Houdkovými. Během opakovaných pokusů o vytlačení Rusů za řeku San, dne 27. října padl mladší z bratrů Josef. O den později, během dalších útoků padl i starší František. V rodném Kosoříně se měli dozvědět, že starší ze synů padl a druhý je nezvěstný. Trvaly další dva roky nejistoty, než rodina zjistila krutou pravdu. Těžké říjnové boje na frontě u města Jarosław se přitom staly osudné pro desítky dalších příslušníků pěšího pluku 98. Bez ohledu na vynaložené úsilí a vysoké ztráty počátkem listopadu došlo k všeobecnému ústupu ve směru Krakova a následné přemístění do Karpat.

Souběžně s boji v Haliči zuřila válka i na srbsko-černohorské frontě, přičemž jejím přímým účastníkem se stal I. prapor pluku a v jeho řadách i Josef Krejsa z Orlice u Letohradu. O jednom z útoků proti srbským pozicím na kótě Jagodnja si do svého deníku tehdy dvaadvacetiletý Krejsa poznamenal: „Rozvinuti již v bitevní linii postupujeme lesem, který nás částečně kryje. Pouze dělové střely přerážejí silné buky, které padajíce působí nám ztráty na životech. Na pokraji lesa v hlubokém výmolu zastavíme a čekáme, až naše útočná linie se poněkud vyrovná, aby útok dál se pokud možno současně ... Konečně dán rozkaz k útoku na bodáky. Tento jest při válečných metodách nejstrašlivějším zjevem, kdy s vražedným úmyslem v styk přijde muž proti muži, kteří v životě nikdy se neviděli a ani pohledem, natož skutkem v tom nejmenším si byli ublížili. Obzvláště kruté boje během tří ofenzív rakousko-uherské armády neměly kýžený efekt a tak byl I. prapor spolu s celou armádou v prosincových bojích ze Srbska prakticky vytlačen.

Do hry vstupuje Itálie
Na počátku roku 1915 panoval na srbské frontě relativní klid a místo dalšího nasazení I. praporu bylo nejisté. Josef Krejsa si tehdy zapsal: „Kdybychom sami mohli voliti směr a frontu, všichni bychom byli za jedno, jíti nejraději na frontu ruskou. Zažili jsme slasti na dvou frontách a jedna byla horší druhé. Tedy do třetice všeho dobrého. Takto se však musíme spokojiti s tím, co pro nás chystají, a trpělivě čekati, kterým směrem se doopravdy obrátíme, abychom věděli, kterou zemi bude opět svlažovati naše česká krev.“ V květnu 1915 pak vstoupila Itálie do války na straně Dohody a netrvalo dlouho, kdy byl I. prapor povolán ze zálohy a vyslán na Doberdovskou planinu na italské frontě, aby se v říjnu aktivně zapojil i do 3. bitvy na Soči. „Nastupujeme do „štelunku“ a cítíme, že budeme míti dneska horký den. Italské dělostřelectvo zběsile bije do všech cest, vedoucích do bitevní linie, aby útvarům určeným k zesílení posic znesnadňovalo přístup kupředu.“ Ačkoliv byla italská ofenziva zastavena z důvodu špatného počasí, I. prapor zde utrpěl velmi těžké ztráty. Vzhledem dílčím průlomům fronty se prapor ocitl v křížové palbě, ale bylo mu přikázáno držet pozici do posledního muže. Za vše pak hovoří hlášení setníka Kropfela po půlhodinové bitvě: „Rozkazu učiněno zadost, mužstvo na posici zemřelo. Leutnant Pech rovněž mezi mrtvými. Já s nepatrným zbytkem trosečníků ustupuji směrem Vodil Vrch.“

Válka nemá konce
Zbylé prapory pěšího pluku 98 strávily přelom válečných let 1914 a 1915 v Karpatech u obce Sękowa nedaleko Gorlice, kde bránily vpádu carské armády do uherské nížiny. Podobné nebezpečí hrozilo rakousko-uherské armádě i v dubnu 1915 po pádu pevnosti Přemyšl. Prapory pěšího pluku 98 následně utrpěly těžké ztráty v rámci gorlické ofenzívy u městečka Brzostek. Navzdory velkému úspěchu rakousko-německých vojsk u Gorlice bylo nutné tyto ztráty neustále nahrazovat novými branci. Řada tak přišla i na Jiřího Vopařila: „Když žádná naděje na mír nebyla, byli jsme i my, 18letí jinoši předvoláni k odvodům. Dne 22. června t. r. jsme se dostavili do hotelu „Hvězda“ v Litomyšli k odvodu. S bolným srdcem jsem se ubíral s ostatními devíti kamarády domů. Ta kytička na kabátě mě připomínala trpkou budoucnost, kterou jsem již v srdci pociťoval…“  Do vysokomýtských kasáren měl ale odjet až 15. října, kde byl přidělen ke 4. četě v rámci 4. roty. Krátce nato odjel na výcvik do uherského Kapošváru, kam bylo v průběhu roku přesunuto velitelství pluku a kde se formovaly nové pochodové prapory. K bojovému nasazení však mělo dojít až později.

Na jaře roku 1916 byla celá 10. pěší divize, pod kterou pěší pluk 98 spadal, přesunuta na italskou frontu. Vše tedy nasvědčovalo, že se i Jiří Vopařil s celým pochodovým praporem ocitne na italském bojišti, Brusilovova ofenzíva na ruském bojišti ale změnila úmysly vyššího velení: „Ani jsme nevěděli, na které bojiště pojedem, neboť nám důstojníci nic neřekli. Byli jsme určení na Italskou frontu, ale že na ruské frontě to praskalo, myslili jsme si, že asi nás zavezou na frontu ruskou. Netěšili jsme se ani na tu, neb onu frontu.“ Bylo tedy rozhodnuto, že Vopařilův pochodový prapor bude poskytnut zdecimovanému hanáckému pěšímu pluku 54 jako nezbytná posila po značných ztrátách, jež pluk utrpěl v posledních bojích. „Byla tmavá noc a my jako beránci jsme mlčky šli za svým velitelem, směrem do Karpat. Byla již půlnoc a my jsme šli stále noční tmou, krajinami neznámými. Chtělo se nám spáti, ale nic naplat, nastává nám život trpký.“ Jiřího Vopařila, stejně jako mnohé další krajany brzy čekaly první bojové zkoušky v podhůří Karpat v prostoru jižně od Stanislavy, dnešního Ivano-Frankivska na západní Ukrajině, a posléze i boje na Bukovině.

V bitvách na Soči
Z východu přesunuté prapory pěšího pluku 98, toho času umístěné v severní Itálii, čekalo první ostré nasazení v takzvané 9. bitvě na Soči v prostoru Lukatiče a Hudi Log, jež proběhla na přelomu října a listopadu 1916. V průběhu následující 10. bitvy tvořil pluk zálohu, přičemž v 11. bitvě se opět aktivně zúčastnil. Dne 24. října 1917 se pluk účastnil významné bitvy u Caporetta, která posunula frontu až k řekám Tagliamento a Piava. V této oblasti pak boje i za cenu obrovských ztrát na obou stranách ustrnuly na dlouhé měsíce.
Do Itálie se nakonec dostal i pochodový prapor Jiřího Vopařila. Po podepsání Brestlitevského míru v březnu 1918 byl nejprve odeslán do zálohy u Černovic, aby se na přelomu dubna a května přesunul na italské bojiště do oblasti města Asiago, i nadále však jako součást pěšího pluku 54. Dne 15. června 1918 je zde zastihla mohutná ofenzíva rakousko-uherské armády, kterou začala dlouhodobá bitva na Piavě, zatímco zbylé prapory pluku bránily své pozice asi 60 km východně na linii Susegana – San Polo di Piave. Koncem října 1918 se již stávala situace na celé italské frontě kritickou. Dne 24. října prolomily italské jednotky frontu na Piavě a právě v této době byly vidět jednoznačné rozdíly v morálce jednotlivých národnostních skupin c. a k. armády. Zatímco uherské jednotky ustupovaly zpět, tyrolské oddíly byly rozhodnuté bránit své území. Jednotky z českých zemí byly sice stále připraveny k plnění rozkazů, ale mezi mužstvem se již objevovaly myšlenky vypovězení služby: „Za této strašné noci chodil náš kadet a četař „oba Češi“ kolem nás českých a moravských vojínů a šeptali nám do ucha: ‚Hoši, až ráno půjdem do bitvy, vzdejte se, neboť v Čechách již mluví o našem svobodném státě a dlouho to asi trvat nebude, bude po válce a my abychom v poslední teto chvíli ztratili své životy.“ Místy tak docházelo k otevřeným projevům vzdoru českého mužstva vůči německému velení, což se v případě Vopařilova pochodového praporu řešilo „pouze“ přemístěním na jiný úsek fronty.

Bojistě u Asiaga (zdroj: K. Leppa: Die Sudetendeutsche im Weltkrieg 1914-18)

Konečně mír
S blížícím se koncem války se rakousko-uherská armáda stahovala k hranicím monarchie a to včetně všech praporů pěšího pluku 98. Dne 3. listopadu 1918 bylo podepsáno konečné příměří a v platnost mělo vejít o den později. Jak vzpomínal Jiří Vopařil, kdesi za Trientem nechal velitel pluku nastoupit všechny vojáky a pronesl německy řeč, kterou posléze přeložil vojenský kněz do češtiny: “Národové, Češi, Jihoslované a Poláci, prohlásili svojí samostatnost a tak prohlášena Republika Československá. Jest mír!“ Již druhý den po ohlášení konce války se prapory pěšího pluku 98 vydaly na cestu domů. Jen co skončila válka světová, schylovalo se ke konfliktu přímo na hranicích vznikajícího Československa. Reorganizovaný střelecký pluk č. 30, jenž se vrátil ve velmi dobrém stavu z území dnešního Slovinska, byl doplněn právě o oddíly zanikajícího pěšího pluku 98 a ještě o Vánocích roku 1918 odjel na Slovensko bojovat s Maďarskou republikou rad. Pluk tak sice navázal na svou bojovou tradici z Velké války, svou historii v boji za hranice nově vznikajícího Československa však již psal pod prapory vysokomýtských třicátníků.

Mgr. Miroslav Řehák

Článek byl publikován v časopise I. světová Speciál, jaro 2015

Zdroje:
Bator, J.: Wojna Galicyjska, Kraków 2008
Hnát, J.: Vysoké Mýto v boji za národní samostatnost, Vysoké Mýto 1934
Österreich-Ungarns letzter Krieg 1914-1918 I-IV, Wien 1930
Deník J. Vopařila
Deník J. Krejsy
www.obechorky.cz

 

© Miroslav Řehák 2015 - 2021